Čtení: Skutky 14
SOAP: Skutky 14:21-23
Moji rodiče s oblibou vypráví příběh o mém prvním úsilí šířit evangelium. Učila jsem ostatní děti ve školním autobusu písničku „Pán Ježíš mě má rád“ (Jesus Loves Me). Zřejmě jsem tenkrát zjistila, že jedna z mých kamarádek nevěděla o Ježíši vůbec nic, a tak jsem jí naučila tuhle písničku, nařídila jí, aby ji naučila i své rodiče, a vracela jsem se pak domů přesvědčená, že příští týden z nich všech budou křesťané.
I když doufám, že jsem od dob školky trochu zmoudřela, občas se obávám, že můj přístup k šíření evangelia se zas tak moc nezměnil. Říct ty hlavní body, doufat v nejlepší možný výsledek a, jakmile dojedeme na moji zastávku, z autobusu vystoupit. Mnohé z církví mohou takové myšlení neúmyslně podporovat. Trávíme plno času soustředěním se na čísla: počet obrácených, kolikrát bylo sdíleno evangelium, počet křtů. Omezujeme rozsah naší odpovědnosti pouze na sdílení evangelia a lidi pak zanecháme, aby si na zbytek nějak přišli sami.
Pavlova a Barnabášova neobvyklá zpáteční trasa cesty do Antiochie ve Skutcích 14 nám ukazuje jiný způsob, jak o hlásání evangelia přemýšlet. Po úspěšném pobytu v Derbe (14:21) se vydávají zpět do Antiochie. Místo toho, aby putovali přirozenější severovýchodní trasou z Derbe do syrské Antiochie, vydali se cestou, kterou původně přišli: přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Nebylo to tak, že by v těchto městech sdíleli evangelium, odškrtli si je z pomyslného seznamu a šli domů. Naopak, vrátili se do křesťanských společenství, která už založili a posilovali tamní učedníky. Připomínali jim, že utrpení, kterým budou muset projít, není zbytečné, ale naopak je součástí cesty do Božího království (14:22). Nenechali tyto nové křesťany bez silného vedení a náležitého vyučování, ale vrátili se k nim, ustanovili mezi nimi starší, a důvěřovali Bohu, že je použije, aby pečovali o Jeho církev (14:23).
Jednání Pavla a Barnabáše odhaluje něco důležitého i pro ty z nás, které nikdy nebudou putovat stovky kilometrů, aby sdílely evangelium. Ukazuje nám důležitost učednictví. Pavel a Barnabáš důvěřovali, že noví křesťané obdarovaní Duchem svatým budou pod Boží ochranou a posvěcením. Rozpoznali také, že oni dva byli povoláni, aby se stali součástí toho procesu. Nevnímali však, že veškerá práce leží jen na nich. Modlili se a postili se za to, aby jejich jednání bylo vedeno Bohem. Věděli, jak důležité je povzbuzení, vyučování a vedení nových věřících, a byli Bohu věrni v celém svěřeném úkolu, nikoliv pouze na jeho začátku.
Koho Bůh přivedl do života vám, abyste ho vedly a vyučovaly? Pavlova a Barnabášova práce nám může připadat ohromující a napínavá, ale ve skutečnosti byla asi mnohem méně záživná, než se může zdát na první pohled. Vždyť strávili mnoho dní na cestách od města k městu a když povzbuzovali nové křesťany, nebylo to vždy skrze dramatické proslovy nebo výjimečné chvíle. Dost možná se jednalo spíš o obyčejné každodenní rozhovory, výpomoc se všedními povinnostmi anebo využití drobných příležitostí, aby obrátili zaměření nových křesťanů na Boží království.
Možná si neuvědomujeme všechny příležitosti, které máme, abychom mohly budovat Jeho království, šířit evangelium a proměňovat životy lidí. Možná jsou mnohé z nás povolávány právě k návratu, namísto toho, abychom se hnaly za další věcí, k dalšímu městu, další misii, dalšímu člověku.
Vraťte se k lidem, kteří potřebují vaše vedení a lásku. Vraťte se ke křesťanským společenstvím, která potřebují vaši přítomnost a působení. Vraťte se tam, kde je potřeba vaše služba. Zpáteční cesta není rychlá ani snadná – podívejte se na Pavla a Barnabáše – ale často se opravdu vyplatí.
– Kaitlyn
