Čtení: Skutky 26
SOAP: Skutky 26:22-23
Když jsem naposledy s někým sdílela evangelium, nedopadlo to moc dobře. Vlastně – byla to katastrofa.
V jednom knihkupectví jsem hledala Bibli s volným prostorem pro mé poznámky, kterou jsem si chtěla koupit, když v tom ke mně přistoupily dvě ženy. Možná právě proto, že jsem byla v oddělení s duchovní literaturou, si myslely, že bude jednodušší mě oslovit.
Zeptaly se mě, jestli jsem už někdy slyšela o „Bohu Matce“ a začaly se mnou sdílet základní principy své víry. Netrpělivě jsem je přerušila s cílem vyvrátit jejich tvrzení a sdílet s nimi evangelium Ježíše Krista. Když jsem to udělala, začaly jsme se hádat. Nakonec vše skončilo tím, že jsme na sebe křičely uprostřed knihkupectví.
Bylo mi trapně, připadala jsem si poníženě a sama sebe za své chování odsuzovala.
Proč jsem se během hovoru s nimi dostala do tak defenzivní a frustrované nálady? Proč jsem s nimi nesdílela Kristovu lásku? Proč jsem nebyla připravenější jim naslouchat a zdrženlivější v tom, co říkám? Proč jsem nesdílela své svědectví? Proč jsem se jich nezeptala, zda touží po pravém spasení skrze Krista?
Zcela upřímně musím říct, že tenhle zážitek dost zatřásl mojí odvahou sdílet evangelium. I přesto, že ty dvě ženy oslovily mě, nemohla jsem z hlavy dostat představu, že někdo stejným způsobem jako já na ně, bude reagovat na mě.
Bůh nás jakožto věřící povolává k tomu, abychom lidem řekly o Ježíši Kristu. Smyslem a posláním života věřících je jít a sdílet, Bůh nás však nikdy neposílá samotné. Duch svatý jde před námi, aby připravil cestu a žije v nás, aby nás zmocnil k tomu, mluvit odvážně, mocně a pokorně (Skutky 4:29, 31; Skutky 14:1; Matouš 10:20).
Hospodin nás ve své svrchovanosti staví ve správný čas na správná místa, abychom Jej sdílely s těmi, kteří Ho potřebují (Deuteronomium 31:8, Žalm 139:5). Vše, co musíme udělat my, je být kdykoliv připravené sdílet důvod naší naděje. Naděje, která v nás žije (1. Petr 3:15).
Při sdílení evangelia můžeme následovat Pavlův příklad, jak ho čteme ve Skutcích 26. Pavel sdílel evangelium odvážně, ale zachovával při tom pokoru. Hlásal nejen evangelium o Ježíši Kristu, ale s ostatními sdílel i své vlastní svědectví. Když dovolíme Duchu svatému, aby vedl všechny naše rozhovory, otevře nám možnosti, jak naši víru sdílet(Zjevení 3:8).
Ve Skutcích 26 postavil Hospodin Pavla do pozice, kdy mohl svoji víru a svědectví sdílet před králem Agrippou. Namísto toho, aby Pavel podlehl obavám a strachu, zmiňuje, že je šťastný za příležitost obhájit se, ale také za příležitost sdílet evangelium s nejvyššími královskými představiteli té doby.
Často si neuvědomujeme, že Bůh nás božsky zasadil zrovna tam, kde teď jsme, abychom lidem kolem nás mohly přinášet ovoce (Jan 15:4-5, 16).
My všechny jsme výživou pro členy našich rodin, sousedy, kolegy, a dokonce i ty, kteří nás sledují na sociálních sítích. Musíme se ale samy sebe zeptat: „Čím je krmíme?”.
Ve verších 1-23 sdílí Pavel pravdu evangelia Ježíše Krista jako jedinou cestu ke spáse a smíření s Bohem. Všimněte si, že Pavel s ostatními sdílel také svůj osobní příběh, jak on došel ke spasení.
Naše vlastní svědectví je moc důležité, protože je jedinečným příběhem toho, jak Bůh proměnil naše životy. Naše svědectví je jednoduše toto: Jaký byl můj život před Kristem a jak se změnil od mého spasení. I když se lidé mohou hádat o konkrétních bodech v Bibli, nikdo nemůže vyvrátit náš osobní příběh zázračného Božího díla v našich životech.
Všimněte si, že ve verších 24-29 byl Pavel terčem výsměchu a zesměšňování. Není naším úkolem přesvědčovat, zastrašovat nebo vyvolávat u ostatních pocit viny, aby přijali Ježíše za svého Spasitele. Vše, co máme dělat, je směle a pokorně sdílet s druhými onu dobrou zprávu a nechat Ducha svatého, aby udělat zbytek.
Často se modlím, aby mi Bůh dal ještě jednu šanci potkat ty mladé ženy. Omluvila bych se jim za svoji povýšenost a frustraci. Pak bych se s nimi pokorně a s láskou sdílela.
Bůh mě miloval tak moc, že poslal svého Syna Ježíše Krista, aby svým životem zaplatil za mé hříchy. Byla jsem velmi problémová dospívající, utíkala z domova, byla otrokem sexuálního hříchu, svádění a pornografie, v zajetí alkoholu a prášků, která žila bezohledný život plný beznaděje, hněvu a zoufalství. Když jsem se dostala na úplné dno, tváří tvář smrti jsem si uvědomila, že všechno, co dělám, je špatné. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl, aby mě opravil, aby mě zachránil. Hluboko ve svém srdci jsem věřila, že to může udělat. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale Ježíš byl živý po pravici Boží a modlil se za mě. Díky Ježíšově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání zasáhl Bůh svojí mocnou rukou do mého života a zachránil mě. Obnovil mě. Moje okolnosti se nezměnily okamžitě, ale jedna věc, která se změnila ihned byla, že jsem měla naději. Cítila jsem se milovaná způsobem, jaký jsem nikdy předtím nezažila. Odevzdala jsem se Bohu a ten mě postupně očistil, uzdravil mé zlomené srdce, vyléčil staré rány, odstranil z mého života některé lidi a ukázal mi, jak žít pro Něj a milovat jako On.
Sdílení evangelia může být děsivé. Můžeme být zesměšňované, odháněné nebo zůstat osamocené. Ale my toto riziko podstupujeme, protože milujeme Boha. Milovat Boha znamená, že musíme milovat lidi, a to i ty nesympatické, nepříjemné a nezdvořilé (Matouš 22:37-39). Bůh slibuje, že nám dá sílu, slova a milost, abychom to mohly dělat naplno (Matouš 7:7-8).
Jak se za vás můžeme modlit, když jdete do světa, abyste sdílely evangelium a vaše svědectví?
Pokoj a milost vám,
– Terria
