Znáte někoho, kdo dokáže vždy vymyslet opravdu smysluplný dárek? Někoho, kdo si pamatuje vaši oblíbenou kávu, komu nikdy neuteče poznámka o krásné šále, kterou jste zahlédly v obchodě, nebo kdo si všímá malých detailů vašeho každodenního života a dokáže je proměnit v ten nejkrásnější dar? Když přijde na jakoukoliv událost, která vyžaduje dárky, nemůžete se dočkat až uvidíte, co tenhle člověk vymyslel, protože to vždy vychází z jeho či jejího srdce?
Když čteme příběh Kaina a Ábela v Genesis 4:1-16, vidíme oběti, které přinesli Hospodinu. Bůh na oběť každého z nich zareagoval jinak: s Ábelovou byl spokojený, ale s Kainovou ne.
Ábel věděl, co Hospodina potěší a vybral to nejlepší, co Mu mohl nabídnout. Ábel svou obětí prokázal, že ví, po čem Hospodin touží.
Kainova oběť dokazuje, že měl k Hospodinu jiný vztah než jeho bratr Ábel. Nezáleželo na tom, jakou oběť Hospodinu přinesl, protože problém nebyl v tom, co přesně obětoval. Bůh nepotřebuje oběť zvířete o nic víc než cokoliv jiného, co Mu z tohoto světa můžeme přinést. On je Bůh, Stvořitel všeho.
Co Ho ale zklamalo, bylo Kainovo srdce. Jejich oběti byly jen odrazem toho, co se skrývalo v Kainově a Ábelově srdci.
„Chci totiž lásku, nikoli oběti,
poznání Boha spíš než zápaly.“
Bůh nechce extravagantní projevy v podobě obětí nebo darů. Miluje poslušnost, ale pokud děláme tu správnou věc s nesprávným srdcem – pokud něco děláme jen proto, abychom naplnily očekávání někoho jiného (v tomto případě Boha), Bůh v našich činech nikdy nenalezne zalíbení. Touží po srdci, která Ho milují a chtějí dělat to, co Ho těší.
Hledá věrná, čistá srdce, která k Němu přijdou s duchem pokory a vyznání. Hledá upřímnost a skutečnost, ne rutinu a mechanické opakování bez přemýšlení. Chce věrnost, ne ošálení.
Když naše srdce pohání pokora a čest, říkáme tím Bohu: „Je mi ctí dělat to, co Tě nejvíc těší, protože jsi hodný všeho, co můžu nabídnout.“
Mluvíme Jeho jazykem, když k Němu přicházíme s krásným, věrným, čistým a pokorným srdcem. A to přináší Hospodinu potěšení.
